Sledoval-li kdo pečlivě činnost mého otce, musil si povšimnouti, že jeho duch nepřestal nikdy být mladým. Stále se učil, stále byl přístupný novotám a novým objevům všech oborů lidského vědění a konání, novým směrům lidského cítění. Při hledisku však, jež k těmto věcem zaujímal, měl proti mládeži veliké plus : dovedl cítit a chápat věci jako ona, dovedl je však posuzovat lépe než ona, poněvadž měl své bohaté zkušenosti a za mnoho pilných let nastřádané vědomosti.
Tato pružnost ducha jej přibližovala ke všemu mladému. Mladí necítili se v jeho společnosti zakřiknuti jeho autoritou, nýbrž připadali si, jako by hovořili s přítelem. Seznávali, že zájmy, které vyplňují jejich duše, dovede on vyposlechnouti s naprosto upřímným zájmem.
Byli jsme ještě škole neodrostlými dětmi a již jsme mlhavě cítili rozdíl mezi naším otcem a otci našich kamarádů. Dětská duše je vždy jako nabita ,,problémy” , které jsou pro staršího člověka dávno vyřešenou samozřejmostí bez poutavosti ; starší člověk má svoje opravdové problémy, starosti a smutky. Avšak my jsme nikdy z úst otcových neslyšeli nevlídné odpovědi : ,,Dej mi pokoj: . A myslím, že by měl opravdovou radost ,kdyby mohl ode mne dnes číst, že to, co on mně vysvětloval, jsou moje nejhlouběji utkvělé vědomosti.
Vzpomínám-li na ty doby, kdy mně byl ještě duševním vůdcem, vidím, že rostl se mnou. Když jsem byl u skautů, byl jakoby skautem, když jsem provozoval sport ať jakýkoliv, zajímal se o vše, co se ve sportu dělo, hovořil o něm s takovými znalostmi, že se každý musil domnívati, že jistě v mládí jezdil na lyžích, vesloval nebo podobně. Míval jsem vždy zájem o literaturu a ve svých 17 18 letech nejvíce o lyriku, jak ani jinak nelze. Tvrdý autokrat, neústupný despota, domýšlivý tyran – jak mu říkali cizí lidé – debatoval se sedmnáctiletým ,,štěnětem” (přezdívka jeho ráže) o esthetických problemech umění, dával se informovat, připouštěl moje důvody, přijímal někdy i moje názory právě tak jako by i jemu bylo sedmnáct. Byl jsem tehdy dosti nekritickým obdivovatelem moderny v poesii. Četl ji také a vídal jsem
na něm opravdovou radost, našel-li báseň nebo prosu, o níž mohl říci po kritickém posouzení, že se mu líbí. Někdy se dovedl nadchnout zrovna tak jako by to byla Vrchlického ekloga nebo Nerudova romance či Březinova ,,Matka”.
Otec si nikdy nezapomněl uvědomovati, co je hybnou pákou duševního života mladého člověka : láska. A na to se jistě upamatuje mnoho z těch, kdož přečtou tyto řádky ; upamatují se, že jeho obvyklou otázkou – často ještě před pozdravem kladenou – bylo : ,,Co dělá vaše láska?” Povedl-li se mu úskok a ubohý překvapený nebo překvapená se začervenal a přiznal tak, jako by byl přesvědčen, že je otec
do detailů zpraven o jeho nebo jejích nesnázích v lásce – dovedl se radovati celým srdcem, neboť byl šťasten proto, že mu mládí důvěřovalo.
Vždy chápal otec ideově bouřliváctví a revoluční sklony mládí : vždyť sám byl ve své činnosti až do smrti jakoby myšlenkovou smrští. Co však nikdy neustával připomínat, bylo, že vždy je nutno stavět, že, chce-li kdo odstraniti ideu ,musí vědět předem, co zařadí na její místo, jaké to bude míti následky. Vždy žádal : nejen kritiku, nýbrž i plán do budoucna.
A k tomu směřovala jeho touha : nálezti tolik klidu, aby se mohl habilitovati na universitě v oboru národního hospodářství a finanční vědy. A bylo by bývalo více těch, kdož by znali jeho mladé srdce a jeho lásku ke všemu mladému.