V únoru r. 1894 byl dr. Rašín v procesu Omladiny, odsouzen výminečným soudem do vězení na dva roky. Již od vánoc r. 1893 byl vyšetřován na svobodě, neboť výminečný soud propustil Rašína, Sokola, Škábu a Antonína Hajna po tříměsíční vyšetřovací vazbě s podmínkou, že složena bude za ně kauce 40.000 zl. Kauce byla rychle sehnána (dr. Julius Grégr sám dal, čím tehda mohl disponovati, totiž 30.000 zl.) a mladí přátelé byli nadále vyšetřováni na svobodě a po rozsudku nebylo jim trest ihned nastoupiti. Trest nastoupili až v červnu 1894, když zmateční stížnost byla zamítnuta.
Dobu od února do června trávil dr. Rašín u svých rodičů v Nechanicích, kde matička snažila se náležitě jej vykrmiti, aby snáze snesl ony dva hubené roky, které ho očekávaly. Přátelům v Praze zastesklo se po Rašínovi a potěšili se aspoň hojným vzájemným dopisováním. Antonín Čížek snad nejvíce zatoužil spatřiti opět Věka (přátelé nazývali Rašína Věkoslavem po způsobu chorvatském). Aniž by co oznámil, rozjel se Čížek jednoho krásného květnového dne do Nechanic, kde před tím nikdy nebyl. S Čížkem jel tehdy Alois Hajn. Od nádraží dobřenického vykračovali si oba statečně k Nechanicům. Před městem spatřili pěkný hostinec, náležející hraběti Harrachovi a zvaný ,,Na Hůrce”, kde se zastavili. Hostinská pí. R. s ochotou je obsloužila a na dotaz po rodině Rašínově velice se rozhovořila. Vyložila jim místní politickou situaci, jako že v městě jsou dvě strany, jedna těch Rašínů, zvaná také elita (že vtipkáři rádi před slovo elita přidávají hlásku j, jim ovšem neřekla). Na Čížkův dotaz, co soudí o tom mladém Rašínovi, řekla otevřeně, že toho doktora tam páni nemají rádi, píše pořád něco do novin o ,,zabitém okresu” a podobné věci. Starý pán, který je starostou města, je sice také proti hraběcím, ale je mírnější než ten mladý. Čížek, který byl neobyčejně vtipná hlava a velikým milovníkem švandy, přistoupil k paní hostinské a učinil jí důvěrné sdělení: ,,Vidím, že jste velice moudrá paní a mohla byste nám poraditi. Jsem policejním komisařem z Prahy a přicházím s kolegou dra Rašína zatknouti. Rád bych však, aby se to stalo zcela nenápadně. Mohla byste nám popsati dům, kde dr. Rašín bydlí, abychom se již nemuseli nikoho doptávati?” Oči paní hostinské zajiskřily a ihned prohlásila fešnému panu komisaři (jak známo, byl Čížek neobyčejně sličný muž), že pány k domu dovede. Bylo smluveno, že páni přijdou po levé straně ulice a pí. R. po pravé. Dům, u něhož se paní R. zastaví, je dům Rašínův.
Co bylo umluveno, bylo přesně provedeno. Však co to? Z domu vyletěl dr.Rašín, který se byl právě díval z okna, objímá se s oběma návštěvníky a vede si je pln radosti do domu. Paní R. proměnila se v solný sloup. Ale jen na okamžik, neboť záhy seznala, že bude nejlépe zmizeti. Zvěst, že Omladináři přišli navštívit dra Rašína, rozlétla se městem a mladí i staří přicházeli, aby je pozdravili. Záhy byla v hostinci u České koruny improvisována četná schůze, kde rozproudila se přátelská zábava, která dostoupila vrcholu, když Antonín Čížek svým roztomilým a vtipným způsobem vylíčil, jak si zahrál na policejního komisaře. Ale paní R. prožívala od toho dne těžké doby. Jakmile ukázala se dole v městě, ptali se jí lidé, jak to bylo s tím policejním komisařem, a páni kluci uctivě smekali čepice a volali: „Má úcta, paní Mrvová!”Z nesnesitelného tohoto postavení vysvobodila ji hraběcí správa, když jejímu muži k jeho žádosti dala jiný hraběcí hostinec ve vzdálené krajině. Paní R. si však svatosvatě umínila, že nikdy již nechce nic mít s policejním komisařem, byť by byl sebe fešnější a kdyby byl třeba z Paříže.