Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna z rodu Habsburků byla arcivévodkyně rakouská, královna uherská (oficiálně uherský král, Rex Hungariae), královna česká a markraběnka moravská. Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně.
Období její vlády je označováno jako osvícenecký absolutismus. Marie Terezie ovlivňovala ve velké míře politické, hospodářské, kulturní i vojenské dějiny monarchie Rakousko-Uherska. Období jejího vládnutí se označuje také jako Tereziánská epocha.
Panovnice nastoupila na trůn po smrti svého otce 20. října roku 1740. Bylo jí pouhých 23 let a nečekala ji lehká úloha. Země byla vyčerpaná neúspěšnými válkami, chyběly vojenské a politické osobnosti. 16. prosince roku 1740 začala válka o rakouské dědictví. Na stranu Pruska se postavilo Německo, Španělsko, Bavorsko, Sasko a Francie a jediným spojencem Rakouska byla Anglie, která ho však podporovala zejména finančně. Oslabená země ale potřebovala pomoc vojenskou. V březnu roku 1741 získala Marie Terezie vojenskou podporu Uherska. Na oplátku osvobodila šlechtu od daní a slíbila jí větší politickou samostatnost.
25. června 1741 je Marie Terezie korunovaná jako královna uherská, což ještě upevnilo její pozici. V roce 1742 podepsalo Prusko s Rakouskem mírovou dohodu. Prusko se zmocnilo části Slezska a své vojenské úsilí následně soustředilo na dobytí Čech, kde se usídlila francouzská šlechta. Země Koruny české nakonec získalo do područí zpět Rakousko.
K pražské korunovaci Marie Terezie 12. května 1743 jako královny české vznikly takzvané korunovační žetony. To byly drobnější stříbrné mince, které se obvykle rozhazovaly mezi lid při korunovačním průvodu. Vznikly také těžší stříbrné a zlaté ražby, které sloužily jako dary významným hostům.
Na numismatické aukci v Praze v roce 2019 se objevila dvacetidukátová medaile z roku 1743 vydaná právě při příležitosti korunovace Marie Terezie. Její vyvolávací cena začínala na 1,56 milionu korun. Vydražila se za 7,35 milionu korun.
Za vlády Marie Terezie vznikla řada takzvaných Tereziánských reforem. Na jejich základě nechala panovnice centralizovat správu monarchie nebo profesionalizovat státní správu. Vznikly také katastry podobné těm dnešním. Stát podporoval podnikání a zavedl clo, reformy se dočkalo také školství, vznikaly nové cesty, začaly se číslovat domy a sjednocení se dostalo měrným jednotkám.
Všechny tyto reformy si vyžádaly změny v oblasti měny. Mincovní systém byl do té doby velice roztříštěný, založený na rozdílných hmotnostních jednotkách v různých částech monarchie. Struktura řízení byla nedokonalá a v soukromém mincovnictví chyběl pořádek.
Prvním krokem bylo v roce 1750 zavedení nové hmotnostní jednotky, tou se stala vídeňská marka (hřivna). Z té bylo možné vyrazit 12 tolarů nebo 24 zlatých. Nová jednotka platila v takzvaných dědičných zemích, stranou zůstala uherská část monarchie a některá další území v západní Evropě. Zavedení vídeňské marky bylo součástí širší reformy měr a vah.
Zásadním krokem byla pro habsburskou diplomacii dohoda z roku 1753 s Bavorskem. Obě země se domluvily, že jejich mince budu mít společnou hmotnost a ryzost a bude tak možné je užívat volně na obou územích. Vídeňskou marku nahradila marka kolínská, jejíž váha byla 6/5 marky vídeňské, vážila 233,8 g. Marka se dělila na 20 zlatých po 60 krejcarech. Odtud převzala nová měna kromě označení konvenční i označení dvacetizlatková. Razily se tolary v hodnotě dvou zlatek, půltolary a čtvrttolary.
Pokusy o založení papírových peněz se objevily už v 17. století, nikdy se však v oběhu neudržely dlouho. Za vlády Marie Terezie vznikly nejprve jakési platební obligace, které sloužily původně jako půjčka. Dalším krokem byly bankocetle (bankocedule) v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Za jejich padělání byl trest smrti.
Měděné peníze s nízkou nominální hodnotou nahradily v roce 1760 do té doby používané stříbrné mince. Ty představovaly po dlouhá staletí slabý článek měnového systému, protože obsahovaly nižší obsah stříbra, než byla jejich nominální hodnota.
Díky obratné politice Marie Terezie se postupně dařilo omezovat mincovní aktivity soukromých vydavatelů. Napomáhala tomu i skutečnost, že řada vydavatelů své aktivity ukončovala sama, protože nedokázali konkurovat vládním mincovnám. Stát nabízel i možnost, že soukromé ražby se mohly za příslušný poplatek provádět ve vládních mincovnách, kde bylo jejich výroba možné lépe kontrolovat. Po složitých jednáních tak v roce 1758 skončila ražba v biskupské mincovně v Kroměříži a už se neobnovila. Další mince razili olomoučtí biskupové (od roku 1772 arcibiskupové) ve vídeňské mincovně.
Marie Terezie nechala během své dlouhé vlády a díky mnoha měnovým subsystémům vyrazit typově nejvíc mincí z rodu Habsburků vůbec. Jednalo se téměř o tři stovky typů měděných, stříbrných a zlatých mincí. Mnohé z nich se staly skutečně vzácnými. Asi nejznámější a nejrozšířenější minci představuje tolar. Tolar se díky své důvěryhodnosti a oblíbenosti udržel v mincovním systému po dlouhá staletí. Velmi oblíbenou pamětní mincí se stal Tereziánský tolar, jehož sláva překročila hranice Svaté říše římské.
Jáchymovský tolar Marie Terezie 
Bankocetle z roku 1762
